V evropských státech veřejnost financuje média veřejné služby všude, liší se jen způsob. Nejlepší z pohledu předvídatelnosti a ekonomické nezávislosti na aktuální politické moci je financování prostřednictvím poplatků, které vytváří přímou vazbu mezi médii a občany.

V sousedních státech s podobnou tradicí, např. v Německu nebo v Rakousku, se také platí rozhlasový a televizní poplatek. Hradí jej každá domácnost bez ohledu na to, zda vlastní televizor nebo rádio.

Financování ze státního rozpočtu má svá rizika – politické a další tlaky mohou ovlivnit nezávislost, objektivitu i vyváženost médií. Hrozí také postupné snižování rozpočtů, což ukazují zkušenosti ze zahraničí. Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků (EMFA) navíc doporučuje, aby financování veřejnoprávních médií bylo transparentní, předvídatelné a nezávislé na politice, což poplatky splňují nejlépe.

Také se někdy objevuje argument, ať lidé platí jen za to, co konzumují. Veřejnoprávní média ale nejsou jako streamovací služby, měla by totiž být – i podle renomovaných právních výkladů – k dispozici a dostupná všem. Systém založený na obdobě „paywallu” přináší kvůli nutnosti registrace vždy určitou bariéru, a to i pro lidi, kteří poplatek platí. Neomezená dostupnost veřejné služby je také klíčová např. během krizových situací.

Média veřejné služby jsou jediná zcela nezávislá – nejsou ovlivněna politickými tlaky ani zájmy majitelů či obchodních partnerů. Komerční média se těmto vlivům ze své podstaty nemohou zcela vyhnout.

Role médií veřejné služby a komerčních médií se liší, což zajišťuje pestrost obsahu. Média veřejné služby mohou tvořit i osvětové a nekomerční pořady, které reagují na potřeby společnosti, ale které by v soukromém sektoru nevznikly.

Veřejnoprávní média navíc převyšují ta soukromá v rozmanitosti služeb. Český rozhlas na rozdíl od soukromých rádií nabízí dokumentární řady, pěstuje tradiční žánry mluveného slova, jako je rozhlasová hra, a věnuje se žánrům, které by komerční sféra nepodporovala z důvodu nízkého zisku. Tím rozšiřuje obzory společnosti a uchovává české kulturní dědictví.

Není to pravda. Rozhlasový poplatek se stále platí jeden za celou domácnost, ve které se nachází rozhlasový přijímač. Mezi rozhlasové přijímače patří chytrý mobil, tablet nebo také počítač s připojením k internetu, nejen běžné rádio. V domácnosti můžete mít pět mobilů, čtyři rádia a dva počítače, ale rozhlasový poplatek hradíte vždy jen jeden.

Čím dál větší část veřejnosti poslouchá pořady Českého rozhlasu na mobilních telefonech či počítačích. Ze segmentačního výzkumu podcastů (Nielsen) v roce 2023 vyplynulo, že nejobvyklejší je poslech podcastů přes mobilní aplikace, které využívá 58 % dotázaných. Webový poslech ale příliš nezaostává, využívá ho přesně polovina.

A zatímco aplikace jsou doménou mladších respondentů (ve skupině 15–34 let poslech dosahuje 75 %), tendence poslechu online přes web naopak s věkem roste. Alespoň jednou týdně poslouchá podcasty více než pětina české internetové populace a například 78 % internetových uživatelů ve věku 18–29 let pro poslech digitální obsahu využívá smartphone, ať už jde o hudbu nebo podcasty.

Poplatek se ze zákona neplatí podle toho, zda někdo „poslouchá, či neposlouchá,” ale od samého počátku mediální legislativy je vázán na vlastnictví, držení nebo užívání přijímače. Pokud vlastníte přijímač, měli byste poplatek hradit. I když vysílání Českého rozhlasu neposloucháte, můžete se s obsahem ČRo setkávat v online prostředí, např. ve formě podcastů. A pokud ani to ne, je existence médií veřejné služby také součástí českého demokratického systému a kulturního dědictví. Veřejnoprávní média jsou totiž pojistkou toho, že se dostanete k pravdivým a objektivním informacím vždy, když to budete potřebovat.

V současnosti jsou nicméně od poplatku osvobozeny vybrané skupiny obyvatel, například ze zdravotních nebo sociálních důvodů. Osvobozeny jsou také některé instituce, např. školy nebo zastupitelské úřady. Více k tomu naleznete na webu poplatek.rozhlas.cz.

Český rozhlas a Česká televize se každoročně umisťují na čele žebříčku zpravodajských médií, kterým lidé věří nejvíc. Takové výzkumy pravidelně zveřejňuje např. Reuters Institute. Média veřejné služby jsou pak tradičně nejdůvěryhodnějším zdrojem informací i v rámci celoevropských výzkumů Evropské vysílací unie. Veřejnoprávní rozhlas je pak v Evropě podle studií EBU nejdůvěryhodnějším mediatypem vůbec.

Český rozhlas se také v říjnu 2025 stal teprve třináctým veřejnoprávním médiem na světě, které získalo mezinárodní certifikaci Journalism Trust Initiative (JTI) – standard, který potvrzuje vysokou úroveň důvěryhodnosti, transparentnosti a odpovědné žurnalistiky. Certifikace je výsledkem podrobného hodnocení redakčních procesů, způsobu ověřování informací a úrovně transparentnosti. Audit také zohlednil důraz na odpovědnou žurnalistiku a dlouhodobou podporu vzdělávání redakčního týmu.

Stejně jako občané nesou i soukromé firmy svůj podíl na demokratickém zřízení České republiky. Díky robustnímu zpravodajskému pokrytí včetně regionů a zahraničí navíc nabízí vysílání Českého rozhlasu i podnikatelskému sektoru řadu výhod. Je proto správné, že firmy mají být součástí financování médií veřejné služby.

Aby byl ČRo relevantní, musí působit i v online prostoru. Je to jeho povinnost – veřejná služba bez posluchačů nemá smysl. Internet je přirozeným prostředím pro distribuci obsahu, což platí pro všechna vyspělá média veřejné služby v Evropě. Jak veřejnou službu definuje zákon, najdete zde.

Český rozhlas rozvíjí své internetové platformy – Rozhlas.cz, iROZHLAS a mujRozhlas – a bude pokračovat i v podcastové tvorbě, kterou nabízí od roku 2005. Podcasty tvoří z 99 % pořady vyrobené pro rozhlasové vysílání, jen jsou v online distribuci k dispozici tzv. na vyžádání v čase, kdy si je chcete sami poslechnout.

Duální vysílací systém, kdy vedle sebe v České republice existují veřejnoprávní a soukromá média, funguje na principu zdravé konkurence. Média veřejné služby získávají prostředky z poplatků, protože zajišťují veřejnou službu v celé šíři a pro celou společnost.

Veřejnoprávní média se věnují i žánrům, které média soukromá nikdy vytvářet a rozvíjet nebudou, oslovují vedle většinového publika i to menšinové, např. z hlediska národnostního nebo sociálního. Proto má také Český rozhlas široké portfolio stanic, aby poskytovaná veřejná služba byla co nejkomplexnější. Není pro něj prioritním měřítkem úspěšnosti poslechovost stanic, ale kvalita a pestrost obsahu, který nabízí.

Součástí změny mediální legislativy je i takzvané Memorandum, které specifikuje rozsah služeb popsaných v zákoně. Po schválení Radou Českého rozhlasu, které má být Memorandum předloženo do konce října, má dokument podepsat generální ředitel Českého rozhlasu spolu s ministrem kultury. Novela zákona o Českém rozhlasu navíc zavedla veřejné posuzování každé nové významné služby, což znamená, že záměry Českého rozhlasu v oblasti digitálního rozvoje budou transparentní.

Online distribuce je dnes přirozenou součástí veřejné služby – co projde vysíláním, patří i do online prostoru. Držet rozhlas jen u vysílání v rádiu by znamenalo jeho marginalizaci. Naším cílem je vždy hájit veřejný zájem.

Český rozhlas mnohokrát deklaroval, že se nijak nebrání tomu, aby spadal pod kontrolu NKÚ. Jsme si vědomi toho, že hospodaříme s veřejnými penězi. Pro tento krok je ovšem nutná změna Ústavy České republiky.